Charles de Gaulle

Zvláštní vztah choval k automobilu Citroën DS francouzský prezident generál Charles de Gaulle. Tento vůz používal po celou dobu své vlády od roku 1959 až do dubna 1969 a měl k tomu určitě své důvody. Jednak v prostorné déesce našel dostatek místa pro svoji vysokou postavu, ale také jí dvakrát spolu s chladnokrevností a umem řidiče vděčil za svůj život. De Gaulle patří mezi světové rekordmany v počtu pokusů o atentát na politickou osobu. Někteří historici uvádějí, že jich bylo patnáct. Francouzští autoři Pierre Démaret a Christian Plume v knize Objectif de Gaulle, vydané v roce 1974, dokazují, že těchto pokusů bylo šestadvacet a dalších pět příprav atentátu, kdy nedošlo ani k pokusu.

Podplukovník Jean-Marie Bastien-Thiry byl velitelem teroristického komanda OAS (Organizace tajné armády – sdružující důstojníky bojující proti osamostatnění Alžírska), které se pokusilo o atentát na prezidenta už v noci 5. září 1961. Pro akci si atentátníci vybrali státní silnici číslo 19 nedaleko Pont-sur-Seine. Měli zjištěno, že tudy projíždí prezidentova kolona složená ze tří déesek. Připravili pumu, zabalili ji, naložili v Paříži do kufru automobilu, v objemné cestovní brašně ukryli zařízení k odpálení nálože. Tu pak zahrabali na vyhlédnutém místě do hromady písku, který zbyl u silnice od poslední opravy vozovky. Hlavním aktérem operace byl Martiel de Villemandy a neudělal to dobře. Usadil se v kavárně v Noget-sur-Seine, pouhých 135 m od podminované hromady písku. Ostatní spiklenci, včetně šéfa Bastiena-Thiry, čekali v bezpečí, až se ozve detonace. Nedočkali se. Martiel de Villemandy tlačítko odpalovacího zařízení nestiskl. Nedovolilo mu to svědomí.

Bojácný terorista prodělal školení a o tři dny později 8. září 1961 v 21:55 hodin, právě když prezidentovo auto zhruba v rychlosti 120 km/h míjelo hromadu písku, knoflík spínače stiskl. Ozvala se slabá detonace, do vzduchu vylétlo mračno písku a jazyky plamenu olízly prezidentův Citroën DS. Prezidentův řidič François Marroux šlápl na plyn a projel. Na zadním sedadle seděl generál de Gaulle s manželkou. Prezidentův vůz a doprovodné vozy zmizely zanedlouho za branou kasáren v Romily. Citroën měl rozbitý pravý přední reflektor a zadní světla, celá karoserie byla pokryta spečeným roztaveným pískem.

Ve skutečnosti však měl de Gaulle obrovské štěstí a jen o vlásek unikl smrti. Policie našla v písku zahrabanou 35 kilogramovou nálož, která však zázrakem nevybuchla. Vzplál pouze napalm, rozbuška byla uložena v láhvi, takže nemohla účinně zasáhnout plastickou trhavinu, která pouze shořela. Později se objevily úvahy, jak mohlo dojít k selhání. Bastien-Thiry pátral po původu trhaviny a zjistil, že pochází ještě ze zásob odbojové skupiny z druhé světové války. Teroristům ji dodal plukovník Fourcaud, sice člen OAS, ale také někdejší de Gaullův spolupracovník v londýnském exilu. Je tedy možné, že úmyslně dodal trhavinu s prošlou lhůtou.

De Gaullovi hlídači určitě neměli snadný život. Generál byl známou a obdivovanou osobností, měřil 195 cm, jeho hlava s výrazným profilem vyčnívající vždy nad hladinou davu byla ideálním cílem pro střelce. Byl známý svou srdečností, nečekaně se vydával do ulic, zastavoval se, rozmlouval s chodci, podával všem ruku. Pravidelně jezdil na víkend z Paříže do svého venkovského sídla v Colombey-les-Deux-Eglises. Opakované cesty po určité trase byly vždy příležitostí pro útočníky.

Osobní ochranka se proto snažila prosadit po atentátu u Pont-sur-Seine přísnější bezpečnostní opatření. Generál byl ovšem proti, ve voze nesnášel jiného osobního strážce než řidiče Marrouxe. Ostatní museli sledovat prezidenta v doprovodných automobilech. Aby kolona nebyla na první pohled nápadná, jezdili civilní policisté dokonce v netypických sportovních vozech se zahraničními poznávacími značkami. Na trasách, kudy projížděl prezident, měly pohotovost lékařské týmy, v nemocnicích byly připraveny krevní konzervy. Tvrdohlavý generál ustoupil jen částečně. Souhlasil, že větší část cesty na venkov absolvuje vrtulníkem.

Podruhé se déeska zapsala do historie 22. srpna 1962 při atentátu v obci Petit-Clamart na předměstí Paříže. Toho dne bylo v Paříži horko, ještě večer bylo 25 stupňů a v Elysejském paláci se konalo zasedání vlády, které se protáhlo. Řidiči 16 ministerských citroënů čekali na nádvoří. Teprve pár minut před půl osmou schůze skončila. Nejdříve odjeli ministři a na nádvoří tak zůstaly jen dva vozy: prezidentův černý Citroën DS s číslem 5249 HU75 a stejný vůz doprovodu. Prezident Charles de Gaulle jako obvykle, když se nejednalo o oficiální výjezd, dal přednost své manželce Yvonne a seděl vzadu vlevo, jeho zeť plukovník Alain de Boissieu si sedl dopředu vedle řidiče Françoise Marrouxe. Do druhého vozu nastoupili prezidentovi strážci, vedle řidiče René Casselina usedl policejní komisař Henri Puissant, robusní Henri Djouder a prezidentův osobní lékař Degros seděli vzadu. Po dřívějších smutných zkušenostech se změnila trasa. Tentokrát vedla přes Petit Clamart na vojenské letiště Villacoublay, odtud pak generála přepravil vrtulník do Saint-Dizier a šedesátikilometrový zbytek cesty do Colombey-les-Deux-Eglises absolvoval opět autem.

Kolona vyjela v 19:35 hodin vedena pařížskými ulicemi dvojicí policistů na motocyklech, projela třídou Marigny, náměstím Clémenceau, přes most Alexandra III., třídou generála Galliéniho na bulvár des Invalides. Až sem sledoval vozy mladý muž na skútru, zde zastavil u nejbližší telefonní budky a vytočil číslo do kavárny Trianon v Meudonu a oznámil Bastien-Thirymu, že se kolona vydala na cestu trasou číslo dvě. Na základě této informace vyšel na ulici a zamával novinami. Ze sousední budovy vyběhlo 12 mužů, kteří naskákali do aut. Celá skupina vyrazila směrem na křižovatku v Petit Clamartu. Silnice tu byla rovná, nebyla lemovaná stromy, jen po obou stranách stály jednoposchoďové domky. Ulice se jmenovala Avenue de la Libération. Jean-Marie Bastien-Thiry zaujal místo na autobusové zastávce, všechny ostatní vozy s útočníky zastavily po obou stranách silnice. Jedním z vozů byl také černý Citroën ID s bílou střechou za jehož volantem seděl připravený řidič.

Ve 20:05 hodin Bastien-Thiry zahlédl prezidentovu kolonu, jak se rychle přibližuje. Opět zamával novinami. Ale pršelo a stmívalo se, protože generál vyjel z Paříže později než měli atentátníci v plánu, a tak spojka – řidič dodávky – signál nezahlédla. Atentátníci začali pálit až když sami poznali obě černé limuzíny, a proto většina kulek zasáhla de Gaullův vůz zezadu. Řidič Marroux jel zhruba stokilometrovou rychlostí a i přes prostřelenou levou přední a pravou zadní pneumatiku zvládl řízení, vyrovnal vůz a pokračoval v cestě. Prezidentův zeť Boissieu se při útoku pohotově sehnul a vykřikl na prezidenta, aby se také sklonil. Učinila tak jen paní de Gaullová.

V tu chvíli řidič v připraveném citroënu ID seděl v autě, ale nespěchal, když slyšel první výstřely. Domníval se, že je ještě dost času k tomu, aby se svým vozem přehradil cestu. Jakmile však dojel na křižovatku, auto s prezidentem už přejelo kolem něho. Proto mu nezbylo než začat pronásledovat prezidentovo auto a vklínit se do doprovodu. Muž na sedadle vedle řidiče terorista Watin začal střílet. Podařilo se mu prostřelit zadní sklo vozu, ale de Gaulla nezasáhl, protože se stačil sklonit. Atentátníci se ještě pokusili auto předjet, ale to se jim už nepovedlo. Proto prudce odbočili a vrátili se do Paříže ještě dříve, než policie stačila uzavřít přístupové cesty.

Na prezidentův Citroën DS bylo vystřeleno celkem 150 ran. Jen necelá desítka zasáhla přímo auto z nichž většina pocházela z Watinovy zbraně. Dvě střely uvízly v kolech, jedna prorazila část těsně pod zadní poznávací značkou a zůstala v potahu zadního sedadla, další prošla benzínovou nádrží a také zůstala v zadním sedadle. Dále pak byly zasaženy přední pravé dveře a rozbito zadní okno. Řidič Marroux dovezl prezidenta až na letiště ve Vilacoublay. De Gaulle pak prý prohlásil, že „ti pánové vůbec neumějí střílet.“, ale pak dodal: „Nikdy těm darebákům neodpustím, že stříleli na ženu.“

Policii k dopadení pachatelů posloužila náhoda, když počátkem září zadržela při jedné z kontrol projíždějících aut jakéhosi člověka, který byl na seznamu vojenských dezertérů. Protože s ním při výslechu zacházeli velmi opovržlivě, rozčilil se a uvedl, že mají tu čest mluvit s účastníkem atentátu v Petit Clamartu. Za tři týdny policie zatkla podplukovníka letectva Bastien-Thiryho a všechny ostatní atentátníky kromě tří, jimž se podařilo přejít francouzsko-španělské hranice.

Podle původního plánu chtěli prezidenta zastřelit při jeho jízdách po Paříži, kde řidič musel dodržovat jisté dopravní předpisy, ale nikdy se jim to nepovedlo. Podle analýzy, kterou později připravili odborníci z oboru diverzní taktiky, se Bastien-Thiry při přípravě atentátu dopustil dvou chyb. Především šlo o nevhodně zvolené místo pro atentát. Na rovném úseku silnice mohl schopný řidič Marroux jet stovkou, a tato rychlost podstatně snížila akceschopnost teroristů. Přitom jen tři kilometry před Petit-Clamart v té době opravovali úsek silnice v délce 200 metrů. Vozovka zde byla rozkopaná, prezidentův vůz musel jet celou dobu dvacítkou. Druhá chyba byla nepatrná náhoda. Bastien-Thiry předpokládal, že domluvená vizuální signalizace s novinami bude dostatečně viditelná pro střelce i po 8 hodině večerní. Vycházel však z loňského kalendáře, kde zjistil, že v den útoku zapadá slunce až ve 20:35 hodin, jenže toho 22. srpna 1962 zapadlo slunce o celých 25 minut dříve. Po technické stránce byli atentátníci na Petit-Clamart velmi dobře připraveni. Měli k dispozici celkem 5 aut, z toho dvě dodávky, dva kulomety a devět automatických zbraní. Provedli 17 zkoušek přepadení. Počítali se vším, jen s deštěm a špatnou viditelností nikoliv.

Jean-Marie Bastien-Thiry byl popraven. Řidič černého citroënu ID Bougrenet de la Tocnave dostal nejdříve trest smrti, ale posléze mu jej prezident změnil na doživotí. Nakonec si odseděl jen 5 let – roce 1968 totiž vyhlásil de Gaulle amnestii. Ted Morgan, který o atentátě napsal v New York Times Magazine článek nazvaný Šest výstřelů na prezidenta, k tomu dodal, že po letech se de la Tocnave zašel podívat na místo činu. Třída Libération byla přejmenována na třídu generála de Gaulla, kavárna dostala název Přestřelka u Trianonu.To už bylo poté, kdy de la Tocnave dokonce vydal knihu Jak jsem nezabil de Gaulla a udělal o tom přednáškové turné po Francii s podpisováním svých výtisků. Na jedné tiskové konferenci se ho novináři zeptali, jestli také pomyslel na de Gaullovu manželku, která s ním seděla ve voze. Jeho odpověď, že s ním přece spojila svůj osud v dobrém i zlém ho natolik ve Francii znemožnila, že se jeho kniha přestala prodávat a nikdo neměl zájem mu pořádat tiskové konference či podobné akce.

V roce 1967 si Elysejský palác objednal novou reprezentativní limuzínu – jak jinak, než Citroëna DS, ovšem velice zvláštního. Generál si prý tehdy vymínil, že jeho vůz musí být delší než Lincoln Continental, jímž tehdy jezdil americký prezident Lyndon Johnson. A tak ve spolupráci mateřské automobilky s karosárnou Chapron vznikla speciální déeska s rozvorem náprav 3780 mm a celkovou délkou impozantních 6530. Limuzína s pohotovostní hmotností 2260 kg měla zdvojenou elektrickou výbavu, motor typu DS 21 naladěný na 88 kW (120 koní) dostal výkonnější chladící soustavu a byl spojen s upravenou převodovkou, jež mimo jiné umožňovala jezdit přehlídkovou rychlostí 6 až 7 km/h. Vůz byl prezidentovi dodán na podzim roku 1968, ale Charles de Gaulle si ho moc neužil. Po dramatických událostech roku 1968 a neúspěšném referendu abdikoval v dubnu 1969 a prezidentské křeslo i luxusní déesku převzal jeho nástupce Georges Pompidou.